SMRT v náručí

12. července 2008 v 21:46 | © MášQa
"Dobrý den slečno, posaďte se tu za chvilku vám přinesu vaše výsledky." Docela milá sestřička mi jde pro výsledky mých testů.Už delší dobu mám potíže s bolestmi hlavy, nedostatku spánku a takové celkové skleslosti. Sestřička ke mně míří chodbou, v ruce s bílou obálkou, mám hrozně divný pocit, takové euforie a smíření s čímkoliv. Podává mi obálku a snad tak jako já netušíc, co je uvnitř, se se mnou loučí. Toulám se domů parkem, odkopávám spadané listí, nechávám na sebe dopadat poslední paprsky slunce z podzimního večera. V kabelce nesu ortel o svém dalším životě, nějak nemám odvahu otevřít ten zapečetěný list, nějak si nechci poničit tu naděj, co doposud dýchám. Přícházím domů, vytahuju tu sněhově bílou obálku a sedám si s ní na postel, zvoní mobil..miláček..
"Ahoj lásko, tak už máš ty testy?"
"Jo."
"A?"

"Ještě jsem to nerozbalila."
"Miláčku podívej se, jsem s Tebou, vždy budeme spolu, ať se děje, co se děje, lásko moje, neboj za chvilku budu u Tebe, držet tě za ruku a budeš v mé náruči a já tě nepustím."
Hluboký nádech, ještě jedna setina nevědomosti, otvírám obálku…silně tištěna slova se mi rozmazávají před očima…melanom......panebože, to je přece nádor..zatím kurzívou napsáno…zhoubný. Obrovská tma, ticho, jen pár paprsků slunce a ten krásný hlas…miláááčku, miláááčku…otvírám oči, ležím u postele a z telefonu se ozývá volání: "Lásko, co se děje? Slyšel jsem, jak otvíráš obálku a najednou ticho…"
"Miláčku, človíčku můj nejdražší….mám rakovinu!"
"Nee, nee, nevěřím tomu, to není možné."
Absolutní pocit beznaděje. Nepochopitelnost existence. Otázka, Proč?
"Hned to tu balím a jedu za Tebou lásko!" …přes slzy šeptám…čekám na Tebe…
Přijel a jeli jsme do nemocnice, tam mi vysvětlily průběh a stádium nemoci, kdyby se chytla v raném stádiu dala by se léčit, i teď by se dala podstoupit operace a po ní chemoterapie, doktoři říkají, že by mi to dalo rok, možná dva roky života…jenže mám srdeční vadu, takže nemůžu operaci podstoupit, naděje by bylo míň jak deset procent. Nyní mám možná týden, možná měsíc, možná půl roku, nanejvýš rok…všechny naše plány a sny se zhroutily, k zemi se sesypala mohyla našich snů. Celou tu dobu tu byl u mě a držel mě za ruku, celou tu dobu hledal řešení spolu s doktory, věřil a doufal, přál si naději….nepřišla…byl nám chladně a nemilosrdně určen čas, kdy můžeme být ještě naposledy spolu…je to tak směšné, tak absurdní, měsíc, panebože, co to je, snad ne nějaká doba? Ta chvilka průvanu, ten záchvěj vítru v zatuhlých roletách, to je ta doba po které budu muset pustit jeho ruku a odejít, odejít sama, neznámo kam?! Co se dá za takový okamžik stihnout, nádech a výdech …pak už jen to rozežírající a rozrůstající se nic… Sedíme všichni v obyváku, celá rodina, všichni přátelé, všichni mlčí, každý je ponořen sám do sebe…pak mluvím jen já, říkám jim, jak je mám ráda, jak mě mrzí mé omyly a neduhy, odpouštím jim staré a hořké hříchy, povídáme si a vzpomínáme a je nám strašně fajn…a z tohohle přenádherného světa, já mám odejít?Musím! Celou tu dobu si každý utírá oči,jen já nepláču, vím totiž, že tu nechávám svou lásku a radost žití. Vůbec nevím kolik mi zbývá, snažím se stihnout, vše co jsem odkládala…se všemi se, tak nějak podvědomě loučím, už se netrápím maličkostmi, prožívám poslední zbytky těch střípků radostí všedních dní. Má láska je po celou tu dobu se mnou, lékaři mě chválí za můj optimismus a všichni si přejí jediné…uzdravení. S miláčkem jsme si objednali dlouho plánovanou dovolenou u moře, poletíme spolu tam do tepla, na jih, bude se mi tam líp dýchat, protože nemoc už pomalu vchází do mého nitra a prodírá se až hluboko k srdci. Společně balíme, ještě na letišti se loučíme s rodiči, objímáme se s nimi. Poslední úsměv, zamávání, vzdušný polibek a stoupáme vzhůru. Když zavřu oči, a ucítím jak mě Zdeňulka znovu tiskne ruku, zdá se mi, že snad letíme ke hvězdám. Náhle mě budí jeho polibek…jsme na místě…krásně letovisko, s průzračně tyrkysovou vodou, svěží větřík čechrající vlasy, obrovské zářící slunce…skoro jako ráj na zemi, úplně tu zapomínám sledovat čas, sčítat minuty do věčnosti. Máme apartmá přímo u pláže, z balkonu krásný výhled na moře, kamenné schůdky scházejí až k bazénku, točí se kolem dřevěné houpačky a vedou až na písčitou pláž, kterou omývají vlny přílivu. Oblékáme se do něčeho lehkého, jdeme se projít, ale daleko nemůžeme, protože jsem den ode dne slabší, ve snu mi hlas našeptával : "Děvče, ty se úplně ztrácíš před očima." Rychle zaplaším chmurné myšlenky a políbím Zdeňu na tvář. Pohladí mě po vlasech a v očích se mu zaleskne slza. " Proč, když jsem konečně našel ten největší diamant na světě, proč ho musím vrátit?" usmívám se, beru ho za ruku a šeptám mu: "Ten diamant se našel a schoval sis ho v srdci a odtud ti jej nikdo nevezme!" Dostává se mi odejmutí v jeho silné náruči a polibek prosycený slzami nás obou. Ráno dlouho lenošíme v postýlce s nebesy, přes den se jen tak válíme na pláži, nebo si půjčíme loďku a jedem na moře, kde hledáme nějaký náš pustý svět, za soumraku se vracíme a procházíme se po horkém písku, jemně a něžně se milujeme pod útesy a pak v objetí čekáme na nový den, na nový rozbřesk slunce….čekáme na naději, která nepřichází. Už skoro nemůžu jíst, po chvilce na nohou jsem hrozně unavená, ale láska mi dodává obrovský kus elánu a energie. Padá na mě únava, trošku se mi přihoršilo, stoupla mi horečka, miláček mě chce nechat v posteli a ležet vedle mě, pěkně hlídat můj dech a s hlavou na mých prsou odpočítávat můj tep. Vypráví mi pohádku, je o tom, jak jednou byla jedna princezna, ta princezna přestala věřit na lásku a zamkla se do černé komnaty, aby na ni žádný cit nemohl, odmítala lidi se slzami vysílená usínala každou noc. Pak jednou, když kolem bloudil smutý tulák a zpíval o ztracené lásce a zklamání, princezna zaslechla tu melodii, chtě, nechtě se jí prodrala skrz její kamenné zmrzlé srdce a rozlinula teplo po celém jejím těle, princezna sešla schody dolů a nakoukla ven. Tam u věže spal ten pocestný a i když zprvu vypadal, jako žebrák, sálal z něj obrovský pocit...energie...princezna přistoupila k němu a pohladila ho po tváři, tím probudila lásku a nechala ji v sobě vykvést, láska se jí stala oporou i žitím....z chudého záchvěvu pocitu se narodil nejsilnější lidský cit - Láska. Po této pohádce mě Zdeňulka políbil na tvář a zeptal se mě co si přeju. Řekla jsem mu, že si přeju být v jeho náruči navždy. Popadl mě do náruče a nesl pryč. Volala jsem ať mě pustí, smála jsem se, ale byla jsem tak slabá, že jsem se stejně nemohla vzepřít. Odnesl mě na pláž, na útesy, na obloze právě svítil měsíc v úplňku a v tom odrazu v mořské hladině bylo možné vidět celý svět...posadil se tam se mnou a já jsem ho pevně objala a stočila se k němu do klubíčka...hladil mě po vlasech a houpal se mnou, povídal mi, co vše nás ještě čeká: "Krásně se ke mě nastěhuješ, zařídíme si útulný domeček, budeš třeba učitelka ve školce, vezmeme se, budeme mít malýho mimiška, každé ráno se všichni tři vypravíme, společeně posnídáme, mimiška a tebe odvezu do školky a půjdu do práce, pak si vás vyzvednu a pojedeme Domů." "Víš lásko, víš jak hodně tě miluju?"špitla jsem dojata jeho plány, když ví, že už jsou to jen sny. Místo odpovědi mě sladce políbil, dlouho nechal jen tak položené své rty na mých...utřela jsem si slzy a šeptala mu do ouška: "Každému na světě, kdo si přeje lásku, něhu, vášeň a všechny tyhle přenádherné pocity bych přála jen jedno - TEBE! Ty jsi ten nejúžasnější a nejbáječnější človíček na světě...s Tebou bych dovedla bojovat se smrtí tváří v tvář, i teď mám pocit, jak zpoza rohu vylézá, až mě mrazí, ale já vím, že má láska je stejně tak hluboká jako moře, stejně tak nekonečná jako ten vesmír nad námi a stejně tak omývá mé zmírající srdce pramenem živé vody, tak jako voda tady tichým šploucháním omývá útesy...v téhle chvíli si nemám co přát...jsem na tom nejnádhernějším a nejromantičtějším místě s tím nejlepším a mým nejmilovanějším človíčkem. Ležím mu v jeho náruči, on mi stírá slzy, hladí po zavřených víčkách a jako líbezný vítr mi čechrá vlasy, jsem tu s Tebou plna lásky a štěstí, nemám si co víc přát, hrozně moc tě miluju! Šeptám mu do ticha podivně prozářené noci...líbá mě na rty a já znovu cítím ty hořkoslané slzy, zavírám oči a usínám v jeho náruči...hladí mě po vlasech, kouká do nebe a vidí, jak ta nejjasnější hvězda přímo před ním, jakoby v jeho náruči vyhasíná..."Padá hvězda lásko, někdo právě zemřel!"
heartbrokenandcrying-1.jpg Heartbroken and Crying image by Raptress17
zdroj:thadýsek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.